Kurdové v Iráku II.

Tato analýza pojednává o kurdské menšině žijící na hornatém území čtyř států – Iráku, Íránu, Turecka a Sýrie. My se v této analýze budeme zabývat historií tohoto etnika na území Iráku a to hlavně v období po 2.světové válce až po současnost.

Po 2.světové válce dochází k politické mobilizaci Kurdů. I přes to, že Irák byl stále monarchií, existovala opozice v níž byla i Kurdská demokratická strana Iráku, která se skládala výhradně z Kurdů. V čele nacionalisticky smýšlejících elit většinou stáli starší konzervativci, ale i skupinky vzdělanců – většinou úředníků. Kurdská demokratická strana (dále jen KDS) byla svým programem také inspirovaná Komunistickou stranou Iráku, a to např. i v rozdělení společnosti na třídy. (1.)

V roce 1958 Abdul Karim Qasim svým pokusem o státní převrat, svrhl monarchii a nastolil iráckou republiku. V prozatímní ústavě dal ustanovit práva Kurdů jako národa. Qasim ale později tato ustanovení porušoval, když se vyslovil proti kurdským autonomiím a začal zavádět nejrůznější represe kurdského obyvatelstva.

V roce 1963 se k moci dostala strana Baas. Ta byla v opozici jak proti iráckým komunistům, tak také proti KDS. S její vládou nastal nejen proces arabizace kurdských území ale také neutuchající boje kurdských guerillových vojsk a irácké armády. Hlavním představitelem a velitelem kurdských vojsk se stal Mustafa Barzani. Jeho vojenské úspěchy povzbuzovaly vůdce jednotlivých kmenů, které se k němu postupně přidávaly.(2.)

Když se k moci dostal generál Ahmad Hasan al-Bakr začal s Barzaním vyjednávat o kurdské otázce. Roku 1970 tak byla podepsána tzv. březnová dohoda, která měla 15 článků ustanovujících práva a svobody Kurdů.(3.) Irácká strana začala však Kurdy spolupracovat až v období tzv.tranzice, (přerod kurdských území na samostatně fungující územní jednotky) kdy byly kurdské oblasti znovu napadány. Lídr KDS Barzani začal obnovovat vztahy s Íranem, což je považováno za jeden z hlavních důvodů počátku írácko-íránské války.(4.)

11.3.1974 irácká vláda uznala kurdskou autonomii, avšak bez jakéhokoliv vyjednávání s KDS a také s tím, že porušila hned několik článku Březnové dohody. Tato událost tak vyvolala další vlny nepokojů mezi kurdským obyvatelstvem, odstoupení kurdských zástupců z vlády a všeobecnou mobilizaci kurdského obyvatelstva. Následně nastalo bombardování a arabizace kurdských území. Irácká armáda byla velmi obstojně vybavena sovětskými tanky, zatímco Barzaniho pešmergy měly jen staré zbraně s velmi malou podporou sousedního Íránu. (5. 6.)

Bombardování nemělo za následek jen zmaření lidských životů, ale i hromadný útěk z kurdských oblastí. Území, kde vznikaly uprchlické tábory pak byla přeplněna a i přes útěky do jiných zemí, byli Kurdové vráceni zpět. V průběhu roku 1974 pak došlo k podpisu tzv. alžírské dohody, která byla podepsána Íránem a Irákem. V ní se Írán zavazoval k tomu, že již nebude pouštět kurdské obyvatelstvo přes své hranice. Íránská strana pak v podstatě zradila obyvatele, o nich ještě před tím mluvila jako o vlastních. I když se Barzani snažil spor vyřešit mírovou cestou, byl odmítnut a tak následně stahnul kurdská vojska.(7.)

Arabizace kurdských oblastí pak byla jedním z hlavních nástrojů v letech 1970-1974. Vláda přejmenovávala i měnila hranice území a především systematicky vyháněla kurdské obyvatelstvo.

Během irácko-íránské války však docházelo k největším masakrům mezi Kurdy a Araby. I když Kurdové obsadili většinu svého území zpět, mnoho kurdských vesnic bylo zničeno a obyvatelé popraveni či posláni do koncentračních táborů. Při těchto útocích bylo použito i chemických zbraní.(8.)

Al-Anfal byl pak název programu, jenž měl za úkol systematické bombardování a používání chemických zbraní na kurdských územích. I když se kurdským skupinám za podpory Íránu podařilo získat město Halabaja, irácká vojska odpověděla tvrdým protiútokem za použití chemických zbraní.(9.)

Na konci 90. let pak byl Irák ve válce v Perském zálivu poražen. Kurdové, spolu se šíitskými skupinami, vycítili možnost a kurdské jednotky obsadily většinu území Kurdistánu. Irácká armáda zareagovala protiútoky, které opět vedly k vraždění a hromadným útěkům. OSN a Velká Británie si proto vynutily bezletovou zónu nad Kurdistánem, což vedlo ke stažení iráckých vojsk. Irák se ocitl pod embargem OSN a Saddám Husajn uvrhl embargo zase na Kurdistán.(10.)

V roce 2003 i přes veškeré obavy zůstalo území Kurdistánu klidné. Po pádu vlády Saddáma Husajna se Kurdové spolu s Araby rozhodli vstoupit společně do vlády aby byla okupace Iráku schválena. V létě 2003 pak byl zřízen Irácký vládní výbor, přímo podřízen Prozatímnímu svrchovanému orgánu, vedeného zástupci spojenců.

V nově ustanovené ústavě se pak nepíše o možnosti ustanovení Kurdistánum ale o požadavku na federální uspořádání území. Ústava uznává pak i provincie Dohuk, Arbil a a Suleimanieh jako jednu oblast s pravomocemi svých bezpečnostních složek. Arabština a kurdština se staly oficiálními jazyky Iráku.(11.)

Stále však převládají spory mezi Kurdy a Iráčany a to např.o město Kirkuk, jehož zásoby ropy mají čítat i 10% veškerých zásob ropy Iráku. Ani jedna strana se tohoto území odmítá vzdát. Kirkuk bylo v minulosti silně arabizováno. Kurdové se tedy na něj odkazují i historicky.

1. VAN BRUINESSEN, Martin The Kurds in movement : issues, organization, mobilization, 2003, text dostupný online <http://igitur-archive.library.uu.nl/let/2007-0312-083811/bruinessen_04_kurdishmovementissues.pdf>
2. WIMMER, Andreas, Nationalist Exclusion and Ethnic Conflict: Shadows of Modernity, Cambridge, 2002, Cambridge University Press
3. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
4. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
5. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
6. KORN, D.A.The Last Year Of Mustafa Barzani, Middle East Quarterly, text dostupný online <http://www.meforum.org/article/220>
7. VANLY, Ismet.Sheriff. Kurdistan in Iraq G: A people without country. New York, 1993 Olive Branch Press
8. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
9. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
10. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
11. SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion, Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003, Volvox Globator
12. BEEHNER, L., The Challenge in Iraq´s Other Cities: Kirkuk, 2006, Counciln on Foreign Relations, text dostupný online <http://www.cfr.org/publication/11036/>

Kurdové v Iráku I.

Tato analýza je prvním dílem o kurdské menšině, jež osidluje severní část dnešního Iráku. Analýza se věnuje etnogenezi Kurdů a událostem, které ovlivnily kurdské obyvatelstvo až do konce 1.světové války. V druhém díle se pak věnuji vývoji Kurdského obyvatelstva od druhé světové války a současnému stavu.

Kurdové jsou etnikem dlouhodobě se vyvíjejícím na územích dnešních moderních států – Iráku, Íránu, Sýrie a Turecka. Jejich vývoj probíhal v izolaci, neboť svá sídla měli v horách. Hory jim poskytovaly jakousi obranu před arabským obyvatelstvem. V dnešní době žije v Iráku až 20 % (1) kurdského obyvatelstva. Dvě třetiny z nich vyznávají sunitský islám, zbylá třetina jsou pak šíité, křesťané nebo židé. Mnoho Kurdů také vyznává nejrůznější sekty, jež jsou synkrezí islámu a náboženství z předislámské doby. Mezi nejznámější patří tzv. lidé pravdy nebo jezidé.

Kurdové mluví mnoha dialekty, z nich těmi nejpoužívanějšími jsou kurmandži a sorani. Kurdové jsou velmi spjati se svým kmenem, i přes život ve městě se tak stále hlásí ke své kmenové příslušnosti.

První zmínky o Kurdech se objevovaly již v 6.stol př.n.l. Území Kurdistánu se pak v roce 1514 - po bitvě u Chaldiranu - rozpadlo a většina z něj připadla Osmanské říši, zbývající části připadly říši Perské.(2) Kurdistán byl tedy z většiny podstoupen Osmanské říši a v jejím rámci ztratil svou autonomii. Tento fakt pak dále vedl k povstáním, jež vedla první osobnost kurdského nacionalismu – Šejk Ubajdalláh na konci 19. stol. I když Šejk Ubajdalláh vedl kurdská vojska v rusko-turecké válce. Jeho zásluhy nebyly dostatečně oceněny a na územích, která Kurdové obývali, měl podle Dohody z Berlína, vzniknout arménský stát.(3)

Po první světové válce se Velká Británie rozhodla vytvořit Irák. Jejím plánem bylo spojit dvě provincie – Basru a Bagdád.  Mezitím byl ale plánován vznik nezávislého Kurdistánu. Generál Šerif Paša předložil na pařížské mírové konferenci koncepci a požadavky Kurdů k vytvoření vlastního států. V roce 1920 pak byla podepsána sèvreská mírová smlouva, jež se články 62-64 zavazovala k možnosti vytvoření Kurdistánu s mandátem Společnosti národů.(4) Kurdistán měl v tomto pojetí zahrnovat území nynější Sýrie, Turecka a Iráku.

Britská vláda, která byla zprvu pro vytvoření Kurdistánu, změnila své názory poté, co byla v převážně Kurdy obydleném území Mosul nalezena ropa. Britská armáda území obsadila a navrhla řešení – připojení kurdských území k nově vznikajícímu Iráku. I přes protesty a povstání, které nastaly na severu, Velká Británie spojila dohromady tři vilajety – Bagdád, Basru a Mosul a roku 1921 dala vzniknout Iráku.(5)

Fakt, že se v jižním Kurdistánu nachází ložiska ropy, se šířil velice rychle. Kromě Velké Británie si toto území začalo nárokovat i Turecko. Spor měla vyřešit laussanská mírová konference. Ta se konala v letech 1922-1923 a zúčastnilo se jí pouze Turecko a Velká Británie. Zástupci diskutovaného území – tedy Kurdové a Arabové - nebyli vůbec přítomni. Oba státy proklamovaly velký zájem o ustanovení kurdského státu. Toto jednání však byla jenom zástěrka k ustanovení toho, komu bude patřit surovinově bohatý jižní Kurdistán. V druhé polovině roku 1923 tak byla podepsána laussanská mírová smlouva. V té byly ustanoveny turecké hranice, tedy i hranice mezi Tureckem a Irákem. Turecká republika byla ustanovena výměnou za respektování práv jejich menšin.(6)

V letech 1925–1926 působila v rámci Společenství národu v Mosulu mezinárodní komise, která měla za úkol mapovat chování Kurdů v této oblasti. Podle jejich výsledků se pak oblast Mosulu připojila k Iráku, avšak zůstala na 25 let mandátním územím Společnosti národů a také ustanovila právo Kurdů na spravování vlastního území a také kurdština se stala jedním z oficiálních jazyků.(7)

V roce 1930 bylo Irácké království oproštěno od britského mandátu. Irácko-britská smlouva však neobsahovala ani slovo o Kurdech. V kurdských regionech se opět zvedly vlny násilí vedené Mahmúdem Berezedžím. Společenství národů prohlásilo že, otázka kurdské nezávislosti není v jejich kompetenci. Na to byla v roce 1937 podepsána saadabanská smlouva, která měla v podstatě Kurdům zakazovat jakékoliv formování organizací či bojových skupin proti veřejným institucím.(8)

Mustafovi Barzánímu se v roce 1940 podařilo uniknout a s pomocí Sovětského svazu na území Íránu založit první a také poslední kurdský stát – Muhabad.(9)

1.      CIA. The World Factbook – Iraq. The World Factbook [online]. Aktualizováno : 11.9.2013.[cit. 2013-11-3] Dostupné z : <https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/iz.html >

2.      WHITE, Paul J. Primitive Rebels Or Revolutionary Modernizers? : The Kurdish National Movement in Turkey. Londýn, New York. Zed Books. 2000.

3.      WHITE, Paul J. Primitive Rebels Or Revolutionary Modernizers? : The Kurdish National Movement in Turkey. Londýn, New York. Zed Books. 2000.

4.      SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha:Volvox Globator, 2003.

5.      SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha:Volvox Globator, 2003.

6.      VANLY, Ismet.Sheriff. Kurdistan in Iraq G: A people without country. New York. Olive Branch Press.1993

7.      VANLY, Ismet.Sheriff. Kurdistan in Iraq G: A people without country. New York. Olive Branch Press.1993

8.      VANLY, Ismet.Sheriff. Kurdistan in Iraq G: A people without country. New York. Olive Branch Press.1993

9.      SLUGLETT, Peter, FAROUK-SLUGLETTOVÁ, Marion. Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře. Praha:Volvox Globator, 2003.

Válka v Iráku

V minulém příspěvku jsme se jen letmo zmínily o válce v Iráku, jakožto jedním z největších konfliktů v novodobé historii Iráku. Následující řádky se tedy pokusí tuto válku víc přiblížit, i když ji určitě nedokážou vykreslit dopodrobna.

Důvodů k válce v Iráku z roku 2003 bylo hned několik. Předpokládalo se, že Saddám Husajn nezničil zbraně hromadného ničení, jak mu ukládalo rozhodnutí OSN z roku 1991 a podle Američanů Irák podporoval teroristické organizace, včetně al-Káidy, která byla strůjcem teroristických útoků z 11. září 2001. Přímé důkazy o spolupráci al-Káidy s Husajnovým režimem ale Spojené státy neměly. Nový americký prezident George Bush mladší úzce spolupracoval s britským premiérem Tonym Blairem, ale chyběla jim podpora jak ze strany NATO, tak OSN. Válku také nepodporovaly státy jako Německo, Francie, Rusko, Čína nebo Kanada. Naopak Španělsko, Japonsko, Jižní Korea a Filipíny válku politicky podpořily. (1.) Oficiálně válka začala 20. března 2003 projevem amerického prezidenta George Bushe mladšího. Ve svém projevu oznámil začátek vojenských operací v Iráku, které měly mít za cíl znemožnit Saddámu Husajnovi schopnost válčit a osvobodit irácký lid. Válku tehdy podporovala většina Američanů, což se ale dost rychle změnilo. O dva roky později už Američané válku v Iráku považovali za omyl. (2.) V březnu roku 2003 tedy začala operace Irácká svoboda, která vyzvala Saddáma Husajna, aby se vzdal a opustil zemi. Když to neučinil, začali spojenci bombardovat Bagdád. Zaměřili se na vojenské základny, vládní budovy a celou infrastrukturu, a na území Iráku se z Kuvajtu přesunovaly expediční a pěší jednotky. 10. dubna měly koaliční jednotky Bagdád pod kontrolou. Obsadily také jiná města, ale pořádek a bezpečnost v těchto městech zajištěné nebyly, když docházelo k častému rabování. Svržení Husajna už ale tak jednoduché nebylo. Díky kulturním odlišnostem Iráku od „západního světa“ cesta k demokratickému státu probíhala jinak, než jak si Američané mysleli. Po oficiálním ukončení bojů ze dne 1. května 2003 se v zemi rozšířily ozbrojené útoky nestátních militantních skupin, konflikty mezi etniky a sebevražedné atentáty. Počty zabitých zahraničních vojáků se začaly zvyšovat. Pro odchod Američanů ze země bylo třeba zajistit bezpečnost, kvůli které probíhal výcvik iráckých policistů a vojáků. (3.) Koaliční vojska byla v nelehké situaci. Musela čelit kritice z důvodů špatné situace v poválečném Iráku a navíc se ani nenašly zbraně hromadného ničení. Nabízela se tedy otázka, zda se skutečně jednalo o odůvodněnou válku a objevily se názory, jestli válka nezačala kvůli irácké ropě. Jaro 2004 pak navíc přineslo skandální fotografie amerických vojáků mučících irácké vězně. Předtím ale koalice zaznamenala aspoň nějaký úspěch. 13. prosince 2003 se konečně podařilo dopadnout Saddáma Husajna, který se ukrýval v podzemní díře nedaleko města Tikrít. Po ročním soudním procesu byl Husajn odsouzen k smrti za nařízení zabití 148 Iráčanů a 30. prosince 2006 byl oběšen. Na webových stránkách irácké socialistické strany Baas se poté objevil Husajnův dopis na rozloučenou. Husajn v něm vyzývá irácký lid, aby necítil nenávist vůči zemím a lidem, kteří zaútočili na Irák, a doufá, že jeho duše přijde mezi mučedníky. (4.) Mezitím bylo třeba rozhodnout o správě Iráku. Koalicí byla vytvořena Prozatímní koaliční správa (Coalition Provisional Authority - CPA), která disponovala exekutivní, legislativní a soudní mocí. CPA poté vytvořila 25ti člennou Iráckou vládní radu, která byla nejvyšším orgánem Irácké republiky. Společně s CPA se radě v březnu 2004 podařilo vytvořit prozatímní ústavu, která stanovila i Iráckou prozatímní vládu. Měla 37 členů a v jejím čele stanul Ajád Alláwí. Prezidentem se stal Ghází Mašaal Adžíl al-Jáwar.(5.) Po přechodné vládě, která vystřídala vládu prozatímní, byla v dubnu 2006 ustavena nová regulérní vláda s premiérem Núrím al-Málikím. Tzv. Dohoda o stažení, kdy měly koaliční vojska opustit Irák, byla stanovena na červen 2009. Do dnešního dne se ale Irák potýká s násilím. Bilance civilních obětí po této válce se liší. Za období let 2003-2006 se někde uvádí 150 tisíc obětí, ale jinde se setkáme i s číslem 600 tisíc. Kromě toho z Iráku odešlo kolem 2 milionů lidí. Irák přišel o 15 - 20 tisíc vojáků a koaliční vojska o méně než 5 tisíc. Daleko vyšší čísla padlých jsou ale po následných nepokojích. (6.) Jak se tedy bude vyvíjet situace Iráku po válce?

Zdroje:

1. PONÍŽILOVÁ, Martina. Irák. Praha: Libri, 2011, s. 110-111. ISBN 978-80-7277-478-4.

2. ČESKÝ ROZHLAS. Stála válka v Iráku Američanům za to? Většina z nich si to nemyslí. Český rozhlas [online]. Vystaveno 2. 2. 2012 [cit. 2013-10-31]. Dostupné z: <http://www.rozhlas.cz/zpravy/amerika/_zprava/stala-valka-v-iraku-americanum-za-to-vetsina-z-nich-si-to-nemysli--997910>

3. PONÍŽILOVÁ, Martina. Irák. Praha: Libri, 2011, s. 111-116. ISBN 978-80-7277-478-4.

4. THE WASHINGTON POST. The Trial and Conviction of Saddam Hussein. The Washington Post [online]. Vystaveno 18. 10. 2005 [cit. 2013-10-31]. Dostupné z: <http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/custom/2005/10/18/CU2005101801150.html>

5. PONÍŽILOVÁ, Martina. Irák. Praha: Libri, 2011, s. 120-121. ISBN 978-80-7277-478-4.

6. PONÍŽILOVÁ, Martina. Irák. Praha: Libri, 2011, s. 123-125. ISBN 978-80-7277-478-4.